1509 - konec 18. století

V roce 1509 se pro Hnanice udála velká změna. Zeměpanskou část obce, kterou měl dosud v užívání oslavanský klášter cisterciaček, postoupil král Vladislav Jagellonský panu Vilémovi z Pernštejna a na Helfenštejně, nejvyššímu hofmistrovi království českého. Vilém z Pernštejna měl již před tím v zástavě oslavanský klášter, aby ho užíval do konce svého života on a pak jeho dva synové, Jan a Vojtěch. Na jeho žádost a za věrné služby mu král dal klášter se vším jeho příslušenstvím (včetně vsí Hnanice, Slup a Micnianice) do dědičného užívání, což stvrdil svou listi­nou danou na pražském hradě v pátek po svaté Lucii roku 1509 (14. prosince 1509). Král Vladislav si na tomto majetku nenechal pro sebe ani pro své nástupce žádný nárok, a tak pán z Pernštejna a jeho dědicové s ním mohli volně disponovat. Zástavní držitelé Oslavan se však často střídali. V roce 1541, když vypršela osmnáctiletá zástavní lhůta panu Janovi Kunoví z Kunštátu, zemskému hejtmanovi (představiteli dalšího předního šlechtického rodu), odevzdal tento zástavu nad klášterem a jeho majetkem svému bratru Vilémovi z Kunštátu, majiteli Jaroslavic. Jan postoupil svému bra­trovi také vsi Hnanice, Slup a Micmanice výměnou za Valtrovice a Oleksovičky. Od tohoto roku patřily Hnanice již k jaroslavickému panství a jejich historie je s Jaroslavicemi spo­jená až do poloviny 19. století.

Až dosud byly Hnanice vsí. Od roku 1563 jsou však již nazývány městečkem. Nikdy neobdržely zna­kové privilegium a není známo, kdy byly na městečko povýšeny. Znak Hnanic je proto odvozován od obecní pečeti, na které byla vždy postava sv. Wolfganga. Na oválné pečeti z první poloviny 18. století byl umístěn na renesančním štítu, v levici držel biskupskou hůl a v pravici věž. Opis na ozdobné pásce zněl: SIGIL« DES MARTH S • ON AD LER • SDO RF

Pečeť z druhé poloviny téhož století je kulatá u průměru 24 mm. Světec drží v levici berlu a v pravici kostel s lodí a s věží, zakončenou špičatou střechou s křížem. Opis je zkrácen: SAW GNADLERSTORFF. Na pečeti ze 17. století, je opět sv. Wolfgang a opis zní: SIGIL • DES'MARGKTS • GNADLER • SDORF.

Loucky klášter si uchoval v Hnanicích své zájmy i nadále, obyvatelé mu byli povinni vinným desátkem a klášter zde (prostřednictvím šatovské fary) vykonával duchovní správu. V období reformace a zejména pak v nábožensky a politicky neklidných letech na přelomu 16. a 1 7. sto­letí, kdy se i na panství louckého kláštera úspěšně šířilo luteránství, odpadli Hnaničtí od katolictví a přiklonili se také k tomuto vyznání. V roce 1581 odmítli klášteru odvést vinný desátek a ani výzvy císaře Rudolfa II. k navrácení se k poslušnosti, adresované všem poddaným louckého kláštera, je neodvrátily od toho, aby se výběrčím bránili dokonce se zbraněmi. V roce 1584 musel dům, který podle nadace z roku 1518 poskytla obec oltářníkovi, vzít do své ochrany sám opat kláštera Šebestián Freytag z Čepirohu, který5 je znám hlavně tím, že začal na Znojemsku pěstovat okurky. Na znamení toho, že oltářníkův dům - pozdější fara - je pod jeho mocí, dal nad vrata do zahrady vytesat latinský nápis: „Sebastianus Freytag a Cziepiroch - Eques Jerosolimitanus - Abbas Lucensis Anno 1584".

Náboženské a politické rozpory zmítající na počátku 17. století celou Evropou, byly příči­nou třicetileté války, která začala v roce 1618 v českém království. Hnanice jí nebyly nějak vážněji postiženy. Samozřejmě byli jejich obyvatelé, jakožto jaroslavičtí poddaní, povinni nejrůznějšími odvody naturálií pro vojska nacházející se v tom kterém roce na Znojemsku, např. v roce 1624 museli odvést pro vojsko do Znojma 100 věder vína. Válečných hrůz byly Hnanice naštěstí ušetřeny. Ke konci války však vyhořel kostel, snad byl úmyslně vypálen. Shořela jeho střecha, která zůstala deset let bez opravy a údajně zde hnízdily i divoké kachny. Tím, jak na klenbu kostela tolik let pršelo a stála na ní voda, hrozilo její sesutí. Byla proto snesena a vybu­dována nová.

Po třicetileté válce byl pro zavedení pořádku v daňových záležitostech na Moravě prováděn soupis všech poddaných podle jednotlivých panství. Konečného výsledku bylo dosaženo v letech 1669 - 1679, kdy byl vypracován tzv. druhý lánový rejstřík. Díky podrobným údajům v něm zaznamenaných víme, že Hnanice a Šatov měly mezi ostatními obcemi jaroslavického panství jednu zvláštnost. Zatímco v ostatních obcích byla zavedena tehdy běžná lánová soustava, v Hnanicích a v Šatově se půda měřila pouze na měřice a ne na lány. Toto specifikum bylo dáno převahou vinařských hospodářství v obou obcích, v rámci kterých byla obdělávána mnohem menší výměra půdy než v oblastech, kde převažovalo např. pěstování obilovin. V I Inanicích bylo v druhé polovině 17. století celkem 60 domů, z toho 13 pustých. Byl zde také jeden svobodný dvůr, který patřil Vilému Pucherovi, dříve Ondřeji Küfhaberovi, s 36 měřicemi půdy.

18. století, a hlavně jeho druhá polovina, bylo pro Hnanice obdobím hospodářské prosper­ity a bohatnutí. Hnanicím se podařilo získat významné privilegium, které bylo zdrojem příjmů jak pro obec, tak pro obyvatele městečka. V roce 1 743 (přesně 30. srpna), tedy pouhé tři roky po svém nastoupení na rakouský trůn, udělila císařovna a královna Marie Terezie Hnanicím pri­vilegium pořádání týdenních trhů, tak jak to povolil již její otec císař Karel VI. Trhy se měly konat každou sobotu po celý rok bez přerušení a po všechny časy. Obchodovalo se na nich především s obilím, ale i s dalším zbožím. Na proslulé trhy se sjížděli nejen pěstitelé obilí z celé jižní Moravy a přilehlých rakouských oblastí, ale také zájemci o nákup zdejšího vína. Toto významné privilegium pořádání týdenních trhů si Hnaničtí nechali potvrdit i od dalších panovníků. 19. září I 781 vydal listinu císař Josef II., ve které potvrzuje privilegium své matky slovo od slova, což znovu potvrdil v roce 1792 i císař František II.

Dalším významným zdrojem (či přímo studnicí) příjmů pro obec bylo konání slavných a hlučných poutí v kostele sv. Wolfganga - k zázračné studánce s léčivou vodou. Význam poutí opět vzrostl v barokním rekatolizačním období, po letech úpadku v době reformace. Svého vrcholu dosáhly poutě ve druhé polovině 18. století.

Jelikož byly Hnanice přifařeny k Šatovu, pohřbívali zdejší obyvatelé své mrtvé na hřbitově právě tam, až do roku 1736, kdy byl v Hnanicích zřízen vlastní hřbitov. V roce 1773 se začalo se stavbou nové márnice.

V roce 1748 byl dokončen soupis poddanské půdy, tzv. tereziánský katastr. Velký díl obdělá­vané půdy v hnanickém katastru stále zaujímaly vinice - více jak jednu třetinu. V městečku bylo 20 „měšťanských" domů a 40 „předměstských". Z pozemkových knih z poslední čtvrtiny 18. století známe i jména všech místních tratí. Mezi vyloženě viniční tratě patřily např. Anderfelder, Saller, Nusbergen, Außere Altlehen, Danischweg, Langenbergen, Grafenbergen, Edenberg, Satzen.

Konání trhů a poutí a stálý přísun obchodníků a poutníků zajistilo městečku i jeho oby­vatelům právě v tomto období zbohatnutí. Hnaniční se dokonce sami nazývali „měšťany" („Bürger"), což se jim později trochu vymstilo. Po období prosperity a míru mělo na Hnanice dolehnout méně příznivé období, ve kterém městečko zchudlo a označení „Bürger" používali již jenom s hanlivým nádechem jejich šatovští sousedé.