Konec 18. století - 1918

Období osvícenectví přineslo v rakouských zemích řadu změn. V rámci josefínských reforem bylo v roce 1781 zrušeno nevolnictví, což umožnilo volnější pohyb dříve nesvobodného obyva­telstva. V témže roce byl vydán také patent o rušení některých klášterů. Loucký klášter byl zrušen v roce 1784 a jeho areál od té doby sloužil armádě. Lze říci, že Hnaničtí na jeho zrušení docela vydělali. V roce 1783 byla při zdejším kostele zřízena lokálie a ustanoven duchovní správce - prvním byl Bernard Daním, člen premonstrátského konventu v louce. Dlouho však v Hnanicích nevydržel. V roce 1 787 musel být ze zdravotních důvodů penzionován a na jeho místo nastoupil Marcel Josef Moravec, který v Hnanicích působil jako duchovní správce až do roku 1813. Co Hnanice josefínskými církevními reformami ztratily, bylo konání slavných poutí, které byly tak dobrým zdrojem příjmů.

Přelom 18. a 19. století byl pro celé Znojemsko náročný. V období napoleonských válek tudy prošla kromě rakouské armády i armáda ruská, francouzská a pruská. Události těchto let popisuje dosti barvitě ve farní kronice farář Marcel Josef Moravec. V Hnanicích se prvně usadili spojenci Rakouska - Rusové. Bylo to hned na začátku roku 1799, kdy 4. ledna přišel do městeč­ka ruský oddíl. Zeny a děti se velice polekaly, když viděly ruské kozáky v jejich neobvyklých uni­formách, s plnovousy. Farář musel uvolnit nejlepší místnost na faře, aby se tam mohl usadit ruský velitel se svým služebnictvem. Na faře se ubytoval i kozácký generál baron Innišov, který nechal všude okolo postavit stráže. Rusům se na faře velmi líbilo, protože si mohli pěkně zato­pit. Ale vojáci to s topením tak přehnali, že poškodili kamna a po jejich odchodu je musel farář nechat opravit. Rusové se v Hnanicích zdrželi asi dva a půl dne, dlo 6. ledna, ale i během této krátké doby došlo k incidentu, který opravdu jen díky štěstí neskončil tragédií. Hojnost topení a vína kozákům pořádně rozehřála hlavy. Došlo k hádce a strkanici mezi nimi a mlynářským mis­trem z Devíti Mlýnů Josefem Exenbergerem a králce na to i s dalším mlynářem Johannem Wendlerem. Oba byli zajati a odvedeni na faru ke generálovi. Ten se rozzuřil a vyhrožoval, že pokud bude ještě někdo jeho kozáky obtěžovat, nechá oba vězně pověsit. Prozatím jim určil trest každému 600 ran. Farář Moravec se za oba nešťastníky u generála přimlouval, že to jsou přece poddaní rakouské koruny, ale dostalo se mu jen odpovědi, že teď platí v Hnanicích ruské zákony, podle kterých musí být také potrestáni. Pak si ale generál zavolal svého důstojníka, sepsali spolu protokol, který ještě v noci poslali do Vídně k ruskému vyslanci. Zajatce nechal v okovech převést do civilního vězení. Po odchodu Rusů převzal celou věc znojemský krajský úřad a pro oba mlynáře se to naštěstí obešlo bez trestu.

Válečné události se celým krajem přehnaly zase v roce 1805, před slavnou bitvou tří císařů u Slavkova. 17. listopadu se u Znojma setkala francouzská a ruská vojska. Rusové zapálili most u Šatova, aby ztížili Francouzům přechod přes Dyji, z druhé strany založili oheň u Bohumilic. Téhož dne se ve Znojmě objevil i Napoleon Bonaparte a zdržel se tam tři dny. Pak jeho armá­da odmašírovala směrem na Brno. Pobytem francouzského vojska v okolí nebyly Hnanice příliš postiženy. Ale 21. listopadu přišli na faru čtyři vojáci, asi původem z Bavorska, a požadovali sklenici dobrého vína a kávu. Pak najednou chtěli po faráři 1000 zlatých jako výpalné. Ten jim však vysvětlil, že tolik peněz nemá a vojáci se tedy spokojili s 35 zlatými ve zlatě a 4(5 v banko­cetlích. Vzali si ještě nějaké prádlo a odtáhli. Ale každý den se jejich útok opakoval. Protože farář už neměl žádné peníze, vyhrožovali mu vojáci násilím a vytloukli na faře okna. Farář se pak raději uchýlil do bezpečí ke Georgu Uhloví v domě č. 47. Vojáci v jeho nepřítomnosti vyrabo­vali faru, (celá škoda byla vyčíslena na 250 zlatých). Rabovali i v jiných domech a jejich plenění pokračovalo až do 16. prosince. Pak se v Hnanicích, po vítězství v bitvě u Slavkova, usadily tři kompanie Francouzů. Ti se chovali velmi klidně a civilizovaně, nepožadovali žádné výpalné, jen dobré jídlo a pití, ale když viděli, že v některém domě je chudoba, nebrali si tam nic. Po uzav­ření míru mezi Francií a Rakouskem a jeho spojenci Francouzi z Hnanic 4. ledna 1806 v klidu odtáhli.

Odvody pro armády a výdaje spojené s ubytováním vojáků výše zmíněných národností byly pro obec dost nákladné, celková škoda byla vyčíslena na 9.962 zlatých. Největší náklady byly spojené s vyplácením výpalného - 600 zl., dále odvody potravin (např. 500 pfuntů chleba pro francouzskou armádu, maso, cukr, káva, víno), ale i 59 párů bot po 3 zl., plátno a další.

Světlejší událostí mezi všemi strastmi předchozích let se může zdát kratičká návštěva rakouského císaře Františka I., který projížděl přes Hnanice 30. května 1808 na své cestě ze Znojma do Kremže. Před jeho příjezdem se v Hnanicích shromáždili všichni vrchnostenští úřed­níci z Jaroslavic, přijel farář ze Šatova s dvěma kooperátory, nechyběl ani farář z Hnanic, rychtáři a obyvatelé obou obcí. V popředí zástupu shromážděných stáli kněží, úředníci a rychtáři, na druhé straně dvě bíle oblečené a slavnostně učesané dívky, které držely slavobránu se jménem císaře a s girlandou. Císař s doprovodem dorazil do Hnanic v půl osmé ráno, jel spolu s nejvyšším hofmistrem hrabětem z Vrbna ve voze taženém šestispřežím. Když projížděl zástu­pem shromážděných lidí, dal najevo radost z projevů jejich úcty a zeptal se svého doprovodu, jak se ona obec jmenuje.

Ještě jednou, byť jen na krátkou dobu, zažili Hnaničtí ubytování francouzského vojska. Bylo to 12. července 1809, kdy odpoledne dorazilo do obce asi 500 opancéřovaných kavaleristů a chtěli se zde všichni ubytovat. V Hnanicích nebylo ale tolik místa, tak zde zůstalo jen asi 200 vojáků se skoro 300 koňmi, ostatní se usadili v Unter- a Mitter-Retzbachu.

Od roku 1808 byl majitelem jaroslavického panství, tudíž vrchností Hnanických, hrabě Pallavicini-Centurioni, který patřil k pokrokovější části šlechty. Za jeho podpory byla v Hnanicích zbudována první škola. Její novostavba byla dokončena v říjnu roku 1812 a 3. listopadu téhož roku byla škola slavnostně otevřena. Slavnosti se zúčastnila řada významných hostů (např. zno­jemský krajský hejtman, vrchnostenští úřadníci z Jaroslavic). Uvítala je hudba a sedm bíle oděných děvčat s girlandami. Nad vchod školy byl dán latinský nápis: „Schola piis moribus et litteris aedfficata Comiti de Pallavicini Gratias agit" („Zbožným mravům a vědám zbudována škola děkuje hraběti Pailavicinimu").

Svůj moderní pohled na svět osvědčil hrabě Pallavicini i po poslední protirobotní vzpouře, která zachvátila jižní Moravu v roce 1821. Podle záznamů v dominikální fazi z roku 1750 vykonávali hnaničtí sedláci pouze pěší robotu, ne robotu se spřežením jako v jiných obcích na panství. 60 sedláků tak bylo povinováno třemi dny v týdnu pěší roboty, 24 podruhů jen jedním dnem. Od roku 1798 měli poddaní v Rakousku možnost se na základě dohody se svou vrch­ností z roboty vykoupit. Zmíněná vzpoura v roce 1821 vypukla proto, že majitelé panství tomu nebyli příliš naklonění. Hrabě Pallavicini byl právě jako jeden z mála ochoten se svými pod­danými jednat. Výsledkem jednání bylo to, že 19. března 1823 se z roboty vykoupily na jaroslavickém panství celé obce Jaroslavice, Slup, Načeratice, Dyjákovičky a také Hnanice. Hnanice zůstaly součástí jaroslavického panství až do poloviny 19. století. V revolučních letech 1848 - 1849 bylo mimo jiné dosaženo zrušení poddanství a tím i panství. Nejnižšími články správy se pak slaly samostatné obce.

V roce 1849 bylo do hnanického katastru začleněno Devět Mlýnů zkatastru rakouské obce Mitter-Retzbach (mlýny patřily ke zdejší faře). Přesněji ze šesti v té době existujících mlýnů byly čtyři připojeny k Hnanicím a zbylé dva k Havraníkům. Všechny mlýny stávaly na pravém břehu Dyje v místech, kde řeka obtéká a svým levým břehem přiléhá k proslulé vinohradnické trati Šobes. V jednom z mlýnů, kterému se říkalo „Beckerei", se za první světové války pekl vojen­ský komisárek, další mlýn patřil prokazatelně již v 18. století rodině Gruberových, která zde úspěšně podnikala ještě v období první republiky.

Hnanice čas od času sužovaly různé živelné pohromy - průtrže mračen (třeba v květnu roku 1789, kdy bylo poškozeno vodou mnoho domů, a v kostele byla voda do výšky 2 - 3 stopy, nebo v dubnu 1900, kdy bylo vytopeno mnoho sklepů), ale hlavně požáry. Jeden z největších postihl obec v roce 1852. Vypukl kolem poledne 17. května a zasáhl domy č. 21 - 34, 36 - 39, 47, 49, 50, 51, 54 - 63 a malý domek č. 67 a vedle stojící kůlnu, kde vlastně požár začal. Celková škoda byla vyčíslena na 23.754 zl. konvenční měny. Na štěstí ale nikdo nepřišel při tomto velkém požáru o život a podařilo se zachránit i všechen dobytek. Hnanicím tuto škodu také částečně vynahradila příroda, protože zde v tomto roce byla velmi dobrá úroda vína, na rozdíl od ostatních okolních obcí. Bez větších problémů tak mohly být znovu vystavěny či opraveny postižené domy. Při dalším požáru v roce 1862 (13. července) shořel pouze dům č. 76. Horší to bylo v roce 1863, kdy ráno 3. srpna vyhořel dům č. 22, v poledne vypukl požár v domě č. 21, od něj chytla lisovna u domu č. 20, obytný dům č. 19 a hospodářská stavení u domu č. 18. Přesně za týden vyhořely domy č. 72 a 71. V roce 1897 hořelo v Hnanicích 23. prosince, kdy vypukl požár v těsném sousedství fary v domě Johanna Zehetnera, na štěstí se ale nerozšířil.

Dokladem toho, že obyvatelé Hnanic dbali o zvelebování své obce je třeba to, že v roce 1857 byl na hřbitov pořízen velký kamenný kříž, v roce 1862 nechala obec opravit vstup na hřbitov a v následujícím roce dvě sochy na mostě. V roce 1876 byl vystavěn nový most, na který byly sochy znovu osazeny. Vylepšovalo se i v kostele, v roce 1897 sem byla pořízena nová dlaž­ba, v dalším roce zde probíhaly rozsáhlé restaurátorské práce a v roce 1899 byly do kostela pořízeny nové lavice.

Po vypuknutí první světové války v roce 1914 musela odejít na frontu řada můžů z Hnanic, mnozí z nich se již nevrátili.