1945-1989

Jako všude jinde i v Hnanicích se události února 1948 projevily zvýšenou politickou aktivitou nejrůznějších skupin lidí. Společ­nost prožívala bouřlivé dny, ve kterých kvasily děje příštích let. Život vesnice šel však dál, určován tím základním: práce na poli nikdy nepočká a „zasít a sklidit" bylo heslem dne tehdy stejně jako léta předtím i poté.

V únoru 1948 poslal předse­da místního národního výboru Josef Oliva za celou vesnici do Prahy rezoluci podporující změny, které se udály, a vznikl akční výbor. V červenci pak byly osazeny sloupy na veřejný rozhlas - což se i z dnešního pohledu jeví být poněkud symbolické: bylo první krok k tomu, aby komunikaci mezi lidmi začala ovládat technika. A její vliv s léty nabýval na inten­zitě. Čím byl silnější, tím zřetelněji sláblo pouto mezi lidmi.  
Vesnici se nevyhnul politický boj. V dubnu došlo ke sloučení organizací KSČ a sociální demokracie. V srpnu se stal předsedou MNV M. Stránský.

I v září osmačtyřicátého roku byl položen věnec k pomníku Otmara Chlupa. Ostatně úcta k této osobnosti, nevinné oběti fašismu, je pro Hnanické charakteristická. Jak jdou léta, neza­pomíná se na Otmara Chlupa ani v nejmenším. Nestal se hrdinou z povinnosti. Je součástí dějin vesnice a čest je mu vzdávána s upřímností a bez patosu.

Ovšem ještě jedna událost z tohoto roku je v dějinách obce hodná zaznamenání. Jistěže sou­visí s celkovým směřováním celé společnosti. Jak je zaznamenáno v kronice, přišel v roce 1948 do Hnanic úředník okresního národního výboru „na odhad úrody a sklizně". Místní mu sdělili, že ve vsi není dostatek pracovních sil, aby půda mohla být řádně obdělávána. Odpověď úřední­ka byla lakonická: už brzo se situace změní, budou zakládány kolchozy. - Bylo to zřejmě poprvé, co hnanickým zemědělcům někdo tuto možnost předestřel, jisté však je, že v nich vyvolala paniku. Nevěřili ani členové KSČ a podali na příslušného horlivého úředníka stížnost na ONV. Pro šíření poplašných zpráv. Onen nešťastník byl skutečně potrestán, což neopomněl Hnanickým vytknout v době, kdy se jeho slova stala skutkem.

Bylo to jen o rok později. Schůze prozatímního výboru JZD se uskutečnila v kulturním domě (bývalé německé škole). O ustavení JZD se jedná 20. března 1949 a předsedou přípravného výboru je jmenován Jan Martinek. Měl k tomu prý už tak trochu mandát: o rok dříve totiž k němu a jeho bratru Josefovi přijeli na návštěvu příbuzní z Ameriky a věnovali jim prostředky na nákup „Zetoru 25" a půdní frézy. Na podzim roku 1948 založili pak se sousedy strojní družstvo. V kronice se pak píše, že v Hnanicích tehdy „poprvé poznali, jakou výhodou je v hospodářství traktor".

Vraťme se však k založení JZD. Jeho prvním předsedou se stal Svatopluk Hynčica. Předcházely tomu četné přednášky a přesvědčování. Argumentovalo se výhodami scelení půdy, slibovaly se prebendy, vyhrožovalo se. To všechno nebyla záležitost krátkodobá. Trvalo léta, než se situace uklidnila. Dělo se to vše pochopitelně na pozadí celospolečenských trendů, určujících životy lidí v každé době. V análech dnes nacházíme záznamy o událostech smutných, ba tragických, ovšem i zmínky vyvolávající úsměv. Jedním z argumentů pro vstup do družstva byla i tahle (tehdy zřejmě neuvěřitelná) vize: ženy, pracující na scelených polích a ve společných stájích se budou moci chodit koupat k řece i ve všední den odpoledne. Dnes se to může jevit jako směšná maličkost, nepopiratelné však je, že tenhle slib byl splněn. Děly se ale i jiné věci. Začalo se se stavbou dřevěných zátarasů na fládnické silnici i na sil­nici k Retzu. Odtud už byl jen krůček ke vzniku „drátů", jak se říkalo lidově hraniční ostnaté ochraně státních hranic s Rakouskem. „Hraniční pásmo" se stalo běžnou součástí jazyka obcc, stejně lak vzala v průběhu let za své pohraničníky, kteří sídlili nejprve na rotě v Devíti mlýnech přímo na řece Dyji a v osmdesátých letech se přestěhovali do nového objektu k hnanické skalce.

V březnu roku 1950 se Hnanice zapojily do soutěže „Budujeme vzornou obec" a občané se dali do úpravy potoka a taky do bourání celnice.

Poprvé v tomto roce byl vypracován plán společných žní. Zajímavá je také tato zmínka v kro­nice: ONV nařizuje pěstování cukrové řepy. Věc do té doby nevídaná. Však se také Hnaničtí brání. Práce s řepou se tříštíš prací na vinohradech a „nic nebude uděláno pořádně". No vida: v současnosti je už těžké si představit, že by se na polích kolem vesnice cukrovka nepěstovala. A ještě jedna mimořádná věc se stala v JZD: zakoupeny byly tři vyorávače brambor. V červenci byla dána do chodu družstevní prádelna.

Dne 27. srpna 1950 se koná první valná hromada JZD, které se zúčastnilo 34 členů, což bylo osmdesát procent z celkového počtu tehdejších členů družstva. Je dán návrh na společný osev.
Na konci října téhož roku jsou dodány družstevníkům plány na výstavbu kravína. Protože však s ní místní nijak nespěchají, jsou drazí a „práci si šetří", jsou pozváni do Hnanic zedníci ze Slovácka, „aby šla stavba rychleji a byla levnější".

Hnanice jsou pak v závěru roku 1950 vyhlášeny vzornou obcí.

Podle zápisů v kronice obce byl 27. února 1951 okresním národním výborem „vynucen svod dobytka" do nového kravína. Byla to velká slavnost, neobešla se bez pentlí, ale ani bez slziček. Kravín byl vystavěn pro 96 kusů, svedeno bylo 87 krav, šestnáct jalovic a dvanáct býčků. Mnohé hospodyně se prý chodily tajně přesvědčovat, zda jejich dobytče ve společném nestrádá. Ovšem mohli prý všichni „déle spát, až na ty, kteří se o dobytek starali". Dokončena byla také adaptace konírny a také koně se dočkali společného ustájení. Jejich stáj byla opatřena skleněnými žlaby a čerpačkami vody.

Nejen prací však je živ člověk - to platilo a vždycky platit bude. Proto bylo rozhodnuto v roce 1950 dokončit brigádnicky fotbalové hřiště. Půda byla srovnána kolejnicí a 14. května 1951 se hrál první zápas. Hráči měli třicet až pětasedmdesát let a důkladné se prý během hry občerstvovali, což mělo vliv na kvalitu jejich hry. - Je zajímavé, že tahle tradice se v Hnanicích udržuje vlastně dodnes. Zápasy „svobodných" s „ženatými" bývají sice pojímány jako důvod k povyražení, v konečném důsledku však jde o skutečný a nelítostný boj.  

Zajímavé je také nahlédnutí do Kroniky české státní školy menšinové v Hnanicích. Ve školním roce 1948/49 řediteloval ve škole Josef Krček. Navštěvovalo ji ve "dvou postupných třídách" 49 žáků. Již následující školní rok přišel nový ředitel - Josef Maxera a 9. října 1950 byl škole propůjčen čestný název „Národní škola dukelských bojovníků". Tím se vykazovala až do svého zániku. Ve stejném roce si vzala kulturní patronát nad nově vytvořeným JZD, hrálo se loutkové divadlo.

Dne 22. Května 1951 byla v Hnanicích otevřena nová budova pro mateřskou školu a zemědělský útulek. V roce 1952 se stal novým ředitelem Jaromír Příkazský, který v Hnanicích učil se svou ženou Drahomírou. Do lavic tehdy usedalo 19 dětí. O rok později bylo zavedeno školní stravování (šlo o chléb a pití), ovšem pouze na tři měsíce. Situace se v této oblasti radikálně změnila až v roce 1950. Tehdy už služeb školní jídel­ny využívalo 52 strávníků.

V roce 1955 se hnanické děti zúčastnily skladbou s krychlemi I. celostátní spartakiády. A v květnu 1956 se koná ustavující schůze TJ Sokol. Hřiště už sloužilo, takže vlastně chyběla tělocvična. Začala se tedy stavět, respektive přebudovávat ze stodoly. Tím byly položeny základy vzniku Kulturního domu, který slouží dodnes. Na pozvánce ke slavnostnímu otevření Kulturního domu v Hnanicích byl 17. květen 1957. Slavnost se konala v 17.00 hodin a ve 20.00 hodin se uskutečnila veřejná rozhlasová estráda Českého rozhlasu Brno, o níž se v obci mluvilo ještě řadu let. Slavnostního otevření kulturního domu se zúčastnil také bratr poručíka Chlupa, který odhalil pamětní desku s nápisem „Dům O. Chlupa, vystaven 1955-7". K nové tělocvičně se váže ještě jeden zápis v kronice. To když ve školním roce 1958 - 59 byly pořízeny žíněnky a švédská bedna. Pro mnohé současníky jde o poznámku nic neříkající, v řadě dalších však vyvolávají tato slova nostalgickou vzpomínku na hodiny strávené v tělocvičně.

Stejně nostalgické vzpomínání však může vyvolat i záznam o otevření Družstevního klubu v téže době. Kulturní dům potěšil však i ty, kteří spíš než tělocvičnému nářadí holdovali duchovnímu rozměru žití. Jeho velmi dobře vybavené jeviště řadu let sloužilo hnanickým ochotníkům. V roce 1958 byl například dáván kus „Tři zlaté vlasy děda Vševěda".

V roce 1959 se ujímá ředitelského postu ve škole Miroslav Rezek. O tři roky později (1962) pak přichází do Hnanic Karel Havliš a škola se stává jednotřídkou. Zapsáno je 21 dětí. Karel Havliš je nadaný muzikant a zpěvák, člen Sboru moravských učitelů, s nímž sjezdil valnou část Evropy. Děti rády naslouchaly jeho zážitkům z cest. Navíc se věnoval i divadlu, takže na prknech jeviště kulturního domu se mohlo odehrát představení „Je libo cigaretu?". Počet dětí v hnanické škole se i v následujících letech pohybuje kolem dvou desítek. Děti (stejně jako dospěli) v té době (1967 - 69) radostně přijaly fakt nejprve každé druhé volné soboty a potom dokonce dvou volných dnů v týdnu. Volný víkend, který se zdá být už dnes samozřejmostí, byl popsán tehdy jako velmi „blahodárný, neboť děti přicházejí v pondělí skutečné odpočaty a připraveny vnímat nové učivo". Karel Havliš odchází do důchodu v roce 1973 a na jeho místo nastupuje Růžena Drahoňovská. O rok později zahájila v budově školy provoz také mateřská škola, a to v bývalém bytě ředitele. Původní budovu mateřské školy, v níž byly i kanceláře místního národního výboru a jed­notného zemědělského družstva, začaly celou užívat Brněnské papírny. V jejich provozu našlo práci několik žen. Ve škole v roce 1975 bylo zavedeno ústřední topení.

Po padesáti letech existence české školy v Hnanicích dochází 1. září 1977 k zásadnímu zlomu. Na vrub tehdejší nové koncepce školství lze připsat fakt, že škola v obci byla zrušena, 30. června 1976 naposled zazvonil školní zvonek. Žáci od té doby absolvují školní docházku v Šatově.

V druhé polovině šedesátých let se vzhled Hnanic výrazně mění. Bylo rozhodnuto o odvod­nění potoka Daníže, aby obec byla zbavena „nepříjemného zavlhčování". Po celé délce návsi byl vybudován „podzemní tunel", kterým potok od té doby protéká. Za své tak kromě nepříjemných atributů však vzal i tehdejší kolorit návsi s mostem přes Daníž a dvěma sochami - sv. Floriána a Jana Nepomuckého - po jeho stranách. Ty byly sice přemístěny jen o kousek dál, nicméně ztratily svoje dominantní postavení, co se symbolů vesnice týče. Regulace potoka byla dokonče­na v roce 1967.

Po událostech roku 1968 (pamětnici pamatují černý prapor vlající z věže kostela po 21. srpnu 1968) přišlo období normalizace. Dne 26. listopadu 1971 se konaly volby do zákonodárných sborů i místních samospráv. Podle školní kroniky mají Hnanice v té době již „dokonalé osvětlení, asfaltové vozovky, chodníky, kanalizaci i opravené a upravené veřejné prostory".

Do jaké míry tomu tak bylo, posoudí pamětníci. Jisté však je, že léta následující nebyla pro Hnanice obdobím rozkvětu. Opak byl pravdou. Hnanice byly tehdy charakterizovány jako „nestřediskové sídlo ostatní", což přeloženo do jazyka srozumitelného znamenalo, že se tam nepočítalo s výstavbou technické ani jiné vybavenosti. Veškerá pozornost v tomto směru byla věnována obci střediskové. Tou pro Hnanice byly nejprve Havraníky (s předsedou MNV Oldřichem Tomášů z Hnanic), od roku 1979 pak po integraci všech tří obcí Šatov (nejprve předseda Štefan Ondrejovič a poté Josef Ustýnek). Hnaničtí občané se však ve valné většině nesmiřovali s postavením těch, kteří žijí de facto v obci určené k zániku. 2 dnešního pohledli se může zdát až neuvěřitelné, jak lpěli na tom, aby jejich obec žila a v mezích možností také vypadala k světu.

Jistě se tak dělo pod hlavičkou Národní fronty a jejích organizací. Hnanický občanský výbor v čele s předsedkyní Jarmilou Kolačnou se staral o to, aby veřejná prostranství byla upravená, vysazovaly se nové stromy. Velmi dobře pracoval Sbor pro občanské záležitosti, jehož členky nezapomínaly především na starší spoluobčany. Organizace NF, jako Český svaz žen, Český svaz zahrádkářů, hasiči, TJ Sokol nebo Český červený kříž měly v Hnanicích relativně aktivní členy. Spíš než politikou se zabývali praktickými věcmi, jak už to ostatně na vesnicích chodí.

V říjnu roku 1978 byl přemístěn památník Obětem fašismu, tedy památník Otmara Chlupa, z těsného sousedství státní hranice na místo bývalého již léta neužívaného hřbitova v centru obce.

Na konci sedmdesátých let se v Hnanicích nic zvlášť převratného nedělo. Nepočítáme-li pomalou opravu mateřské školy pohostinství a obchodu. Pozitivně byl kvitován fakt, že v obci je k dispozici pět telefonních stanic.

V roce 1980 se začalo s opravou kostela a také s bouráním bývalé fary na návsi. Byla dokončena oprava mateřské školy prakticky do současné podoby. Slavnostní otevření se uskutečnilo - jak jinak - 1. září.

Začalo se také hovořit o tom, že se chystá stavba přehrady na řece Dyji pod Býčí skálou. To by se samozřejmé výrazně dotklo vzhledu dyjského údolí v Devíti mlýnech. O tom, že tyto plány nebyly jen plané řeči, svědčí fakt výstavby nového vojenského útvaru Pohraniční stráže nad vesnicí a likvidace staré „roty" u Dyje. K výstavbě přehrady naštěstí nedošlo především vzhledem k dalšímu politickému vývoji v republice. Pro Hnanické (a nejen pro ně) to znamenalo, že bude zachováno krásné okolí, součást nynějšího Národního Parku Podyjí, který vznikl jako nástupce Chráněné krajinné oblasti podyjí v roce 1991. Již v této době se začíná mluvit také o přípravách výstavby vodovodu pro všechny tři obce Šatov, Havraníky i Hnanice.

Občanský výbor se v osmdesátých letech zabýval převážně komunálními záležitostmi, které dozajista občany trápily: často se mluvilo o poruchách veřejného osvětlení, družstevníky znečištěných vozovkách, potřebném chodníku k mateřské škole, stěhování a úpravách lidové kni­hovny.

V roce 1982 pak byly zahájeny práce na výstavbě vodovodu. O rok později byla dokončena úprava prodejny Jednoty v budově, v níž slouží zákazníkům dodnes.

Výraznou změnou bylo také zahájení odvozu domovního odpadu z popelnic u každého domu.

Protože se v této době začíná budovat rozsáhlý závlahový systém a také přečerpávací sta­nice u Dyje, ustupuje požadavkům stavbařů hnanické hřiště. Přesněji řečeno vzniká na něm ohromný sklad materiálu a děti jsou, co se sportovního vyžití týče, poněkud bezprizorné. Občansky výbor to řeší vybudováním volejbalových hřišť „u Kolačných".

Výstavba vodovodu se vleče, v zápisech zjišťujeme, že v roce 1988 se chystá bagrování rýhy vesnice. O rok dříve se Hnanice stávají „Vzornou pohraniční obcí". Situaci těch, kteří se v těch­to letech snažili vtisknout obci vlídnější tvář, osvětlují hned následující řádky ve zprávě občan­ského výboru. Říká se v nich, že „stále není plech na střechu knihovny", což brzdí dokončovací práce. Z dnešního pohledu věc nemyslitelná, nicméně doba pokročila.

Po roce 1989 se před obcí Hnanice otevřely nové možnosti rozvoje, a to především zřízením původního hraničního přechodu do Rakouska a vyhlášením Národního parku Podyjí. Zejména oživení průjezdné dopravy pres hranice vyvolávalo potřebu odpovídajících služeb a příslib nových pracovních příležitostí.