Hnanické kapličky

 kaplickaSprávný název by měl spíše znít zděné poklony: když okolo nich procházel pocestný, zastavil se, smekl a poklonil se. Tyto drobné sakrální stavby, kterých je v Hnanicích jedenáct, jsou součástí kulturní krajiny - dávají krajině řád i estetickou hodnotu. Tyto stavby dokáží i v dnešní moderní a konzumní době oslovit nejen člověka věřícího. Z hlubin času k nám promlouvá prostá víra jejich většinou neznámého tvůrce.
Nejstarší kapličkou v Hnanicích je patrně poklona zasvěcená sv. Ivanovi, jejíž vznik je datován rokem 1805. Další cenné jsou zasvěceny sv. Anně a sv. Kryštofovi. Mnoho těchto staveb bylo poškozeno a po roce 1948 zničeno tak, že zbyly pouze jen neznatelné základy. Na nich byly podle vzpomínek pamětníků znovu postaveny tyto drobné sakrální stavby. Jejich výklenky jsou zdobeny soškami z dílny bratří Pátých a keramickými reliéfy z atelieru akademického sochaře Zdeňka Maixnera.


Svatý  Jiří (24. dubna)
Sv. Jiří je asi nejznámější mučedník, ale z jeho života se příliš historických údajů nezachovalo. Od raných křesťanských dob byl Jiří uctíván jako patron vojáků. Centrem jeho kultu měla být Palestina, kde měl být počátkem 4. století umučen. Středověká Legenda aurea ukazuje Jiřího jako rytíře z Kappadokie, který v Silene v Libyi zachránil dívku před drakem. K historickým údajům patří, že byl snad vysokým důstojníkem římských legií za Diocietiana. Kdosi zjistil, že je křesťanem a udal jej. Jeho věznitelé ho nejprve přesvědčovali, aby se křesťanství vzdal, a když to nepomohlo, přišla krutá smrt. Umučený Jiří byl prý pohřben v Lyddě, kde po necelých dvou desetiletích postavil římský císař Konstantin I. Veliký první svatojiřský chrám na světě.
Jiří byl jako světec uctíván hned po své smrti a od počátku byl zobrazován jako bojovník na koni probodávajícího draka. Toto vypodobnění je symbolické, saň zde znázorňuje pokořené zlo. Vedle vojáků si jej zvolili za svého patrona i zemědělci, horníci, sedláři, kováři, bednáři, ale tak artisté a skauti.


Svatý  Hubert (3. listopadu)
Toto jméno má velice oblíbený světec Hubert z Maastrichtu – Lutychu. Patří mezi řadu světců, jejichž skutečný život je zcela překryt legendou. Dnes již nikdo neví, že byl biskupem. Téměř každý zato ví, že Hubert je patronem myslivců a lesníků. Jako ochránci jej ovšem uctívají také řezníci, kožešníci, soustružníci, slévači, optici a matematici. Podle již zmíněné legendy pocházel Hubert z akvitánského šlechtického rodu a světlo světa spatřil kolem poloviny 7. století. Brzy se oženil, ale jeho žena zemřela při porodu. Zlomen bolestí se mladý vdovec uchyloval do lesů a zapomnění hledal v lovu. Při honbě prý jednou na Velký pátek spatřil jelena, který měl mezi parohy jasně zářící kříž. Tento zážitek jej přesvědčil, že je nutné, aby se věnoval službě Bohu. Hubert zemřel 30. května 727 v Tervuerenu. Již v roce 743 byly jeho ostatky vyzvednuty a kolem roku 825 se dostaly do Andagia v Ardenách, které se dnes jmenuje Sv. Hubert.
Bývá zobrazován jako lovec s loveckým rohem, mečem a se psy, klečící před jelenem, který má krucifix mezi parohy. Ale i tehdy, když je zobrazen jako biskup, s knihou a berlou, bývá připojen drobný atribut loveckého rohu a malého jelena na knize.


Svatá  Panna Marie (8. září)
Marie nebo také Matka Boží pocházející z rodu Davidova se stala patronkou křesťanstva, ale také Bavorska, biskupství v Cáchách a Špýru. Vedle toho si ji vybrali také hostinští, kuchaři, soukeníci, kožešníci, hrnčíři, lodníci, perníkáři a octáři. Lidé se k ní také modlí, když je bouřka a utíkají se k ní v každé nouzi. Mariinými rodiči byli Jáchym a Anna, oba už letití a doposud ke svému žalu bezdětní. Avšak jednoho dne se jim zjevil anděl a oznámil jim, že se jim narodí dcera. K údivu samotných manželů i celému jejich okolí se tak skutečně stalo. Marii se dostalo pečlivého vychování a když dospěla v dívku na vdávání, zasnoubili ji rodiče s Josefem, tesařem z Nazaretu. Avšak ještě před svatbou počala Panna Marie dítě a Josef, zoufalý z předpokládané nevěry své nevěsty, se s ní chtěl rozejít. Anděl mu však objasnil zázrak, který se s Marií udál, a on si ji vzal. Žil s ní však nadále v panenském manželství. Vydali se do Betléma, kde se narodil Ježíš.
Kult Panny Marie se po staletí neustále vyvíjel. Na počátku bylo uctívání Matky Boží spojeno s uctíváním Krista. Ve 4. století se pak vynořují první stopy mariánských slavností a od té doby se slaví pravidelně alespoň  čtyři velké mariánské svátky.


Svatý  Wolfgang (31. října)
kaplicka_wolfgangJde o německý tvar jména, jenž znamená „vlčí pochod“. Patronem tohoto jména, ale i celého Bavorska je biskup Wolfgang z Řezna. Je to jeden z nejoblíbenějších německých světců. Narodil se váženým, ale chudým rodičům kolem roku 924 ve Pfullingenu v Bádensku. Až do roku 964 učil v trevírské dómské škole. Tehdy se náhle rozhodl, že se stane mnichem. Vstoupil k benediktům, přijal řádové služby a nakonec i kněžské svěcení. V následujících letech procházel Wolfgang jako mnich a misionář Noricum (část dnešního Rakouska) a hlásal tam slovo Boží. Brzy se o putujícím řeholníkovi doslechla i duchovní a světská vrchnost. Císař Otto II. jej v roce 972 jmenoval řezenským biskupem. Reformoval kláštery a zakládal mnoho nových. Přísně sledoval mnišskou i kněžskou kázeň a dbal na vzdělání duchovních. Postavil mnoho špitálů, staral se i o chudé. Lidé jej kvůli tomu velice milovali a již za života ho uctívali jako světce. Samotný Wolfgang žil, jak se na kněze a řeholníka sluší. Jeho život byl naplněn světským odříkáním a skromností. Jeho zásluhou také mohlo vzniknout v roce 973 v Praze biskupství, neboť uvolnil území doposud spadající pod jeho řezenskou diecézi. Šlechetný biskup zemřel 31. října 994 v Puppingu (Horní Rakousko), který se díky jeho památce stal poutním místem.

 

Svatý  Kryštof (18. září)
O životě a působení jednoho z neznámějších a nejpopulárnějších světců a pomocníků v nouzi nejsou celkem žádné autentické zprávy. Víme pouze, že existoval a byl popraven – všechna ostatní podání jsou jenom legendami. Přesto požívá tento světec přímo báječné úcty. Svědčí o tom i množství řemesel a živností, jejichž je patronem. Mimi jiné je také ochráncem automobilistů.
Kryštof se zřejmě narodil ve 2. století v Kanaanu a od svých rodičů dostal jméno Reprobus. Byl to velice statný muž a svou silou se podobal obru. Jeho síla jej vedla k tomu, že chtěl sloužit nejmocnějšímu panovníkovi světa, stále však nemohl najít toho pravého, až mu jeden starý poustevník poradil, aby přenášel na svém obrovitém těle lidi přes nedalekou řeku. Jednou přenášel Reprobus malého chlapce, avšak uprostřed řeky už nemohl nezvyklou váhu dítěte unést. Když došel zcela vyčerpán na druhou stranu, řeklo dítě: „Ježíš Kristus byl tvým břemenem. Nesl jsi víc než celý svět.“ Pak se nechal Kristus Reprobovi poznat a v řece jej pokřtil jménem Christophorus, což znamenalo „nosič Krista“. Kryštof se později dostal do zajetí lykijského krále, který krutě pronásledoval všechny křesťany. Aby mohl zajatého mučit, musel prý povolat 400 vojáků, protože menší počet s obrovským hromotlukem  nic nezmohl. Po několikadenních mukách padl Kryštof konečně k zemi a vojáci mu mohli stít hlavu. Úcta ke sv. Kryštofovi se šířila již od 5 století. Jedno přísloví dokonce tvrdí, že když se podíváme ráno na jeho obraz, budeme chráněni až do večera.
Sv. Kryštof bývá často zobrazován jako obr opírající se o mohutnou hůl, případně kmen stromu (někdy zelený) a nesoucí na ramenou malé dítě – Ježíška.

 

Svatý  Urban (19. prosince)
Dnes si připomínáme papeže Urbana V., který se občanským jménem nazýval Guillaume Grimoard, kterému říkali „nejmilejší z avignonských papežů“. Narodil se kolem roku 1310 v Grisaku (Francie) a z jeho života toho moc nevíme. Více se dovídáme až v okamžiku, kdy vstoupil na papežský stolec. Stalo se tak ke konci tzv. avignonského papežství, kdy hlava katolické církve sídlila mimo Řím na francouzském území. Po smrti papeže Inocence VI. zvolilo konkláve v roce 1362 novým papežem Grimoarda. Přijal jméno Urban V. Již před volbou dával najevo svou nechuť k tomu, aby papežský dvůr zůstával nadále ve Francii, a brzy po svém zvolení oznámil, že se vrátí do „Věčného města“. Ačkoliv se zdejší obyvatelé na papeže velice těšili a lákali jej do města, zanedlouho zde vypukly nepokoje a bratrovražedný boj. A tak se v roce 1370 Urban opět vrátil do Francie, kde 19. prosince téhož roku zemřel, zklamaný a znechucený lidskou záští a podlostí.
Sv. Urban bývá zobrazován s tiárou na hlavě. Jeho individuální atribut je hrozen, případně vinná réva nebo soudek s vínem. Podle Sommera vděčí tomuto atributu pouze okolnost, že jeho svátek 25. května byl ve středověku prvním svátkem světce po „ledových mužích“, tj. již v teplém období, kdy réva nasazuje na květ. Občasným atributem sv. papeže Urbana je také meč, poukazující na jeho mučednickou smrt.
Sv. Urban je patronem vinařů.

 

Svatá  Barbora (4. prosince)
Barbora je legendární mučednicí 3. století. Málokterá světice má tolik patronů jako Barbora. Za svou si ji vzali horníci, sedláci, architekti, přidavači, pokrývači i zedníci, slévači zvonů, kováři, kameníci, tesaři, hrobníci, kloboučníci, kuchaři, řezníci, ale i děvčata, dělostřelci a zajatci. Vedle toho ochraňuje Barbora věže a pomáhá v nouzi. Spolu s Markétou a Kateřinou patří ke třem nejslavnějším pannám mučednicím.
Její životopis je ovšem zcela překryt legendami, jako je tomu i u dalších pomocníků v nouzi. Ty říkají, že žila koncem 3. století v Nikomédii (dnes Uzmut, Turecko) v rodině svého zámožného otce Dioskura. Byla to prý neobyčejně krásná dívka, navíc hýřila i důvtipem a moudrostí, což v tomto spojení nebývá až tak častým úkazem.
V době dospívání se sblížila se skupinou křesťanů. V dlouhých rozhovorech se utvrdila v tom, že křesťanství jí pomůže nalézt to, co dlouho hledá, cestu ke spasení duše, cestu k poznání. Když se to dozvěděl její otec, chtěl u domu postavit věž, do které ji chtěl zavřít. Barbora přijala trest statečně a ke všemu otci řekla, že se nechala pokřtít. To už pro něho bylo příliš velké sousto. Dovlekl dceru před místodržícího a sám ji udal. Pak už čekalo Barboru jen utrpení a bolest. Po bičování i jiném strašlivém mučení byla v roce 306 popravena. Katův meč vzal přitom do ruky ochotně Barbořin vlastní otec! Ten však dceru přežil jen o několik málo chvil, neboť do něho po popravě udeřil blesk. Barbořiny ostatky se dostaly kolem roku 1000 do dómu Sv. Marka v Benátkách a odtud na ostrov Torcello před městem nad lagunami.
Jejím hlavním atributem je především kalich s hostií (případně monstrance), věž s třemi okny, meč nebo kladivo jako nástroje mučednictví, drobná figurka otce Dioscura u jejích nohou, někdy také pochodeň nebo páv.

 

Svatý  Ivan (25. června)
Ivan byl prvním poustevníkem v Čechách. Žil ve 2. polovině 9. století v povodí Berounky. Živil se prací svých rukou, mlékem ochočené laně a vším, co les dal. Prý se setkal s knížetem Bořivojem a jeho ženou Ludmilou. Po smrti byl pochován ve své poustevně u Lodnického potoka (Sv. Jan pod Skalou). U jeho hrobu brzy vznikla kaple, později proboštství a posléze benediktínský klášter. Renesance úcty k blahoslavenému Ivanovi nastala v 16. – 18. století, kdy se konaly u jeho hrobu velké  poutě. Podle Ivanova vzoru  vznikl poustevnický řád Ivanitů.
Zobrazován bývá jako poustevník s dlouhým vousem a s kápí na hlavě, jeho atributem je laň nebo jelen, případně jenom parohy, a hůl.

 

Svatá  Anna (26. července)
Svatá Anna je připomínána s Jáchymem, neboť celý život prožili spolu. Byli totiž rodiče panny Marie. Apokryfní Jakubovo evangelium vypravuje o Jáchymovi, že byl starším knězem a žil se svou ženou Annou v Jeruzalémě. Jednoho dne odmítl velekněz v chrámu Jáchymovu oběť. Důvodem byla skutečnost, že Jáchym nezplodil za 20 let manželství žádné děti. Hluboce pokořený a nešťastný muž odešel na pole, kde se mu při polní práci zjevil anděl a zvěstoval mu narození dítěte. V té době měla stejné andělské zjevení i Anna. Skutečně pak porodila dceru Marii, budoucí matku Ježíšovu. Svátek Obětování P. Marie připomíná den, kdy Jáchym a Anna v chrámu zasvětili své dítě Bohu. Zda-li se manželský pár dožil ještě narození Kristova, není známo.
Jisté je, že uctívání Anny dosáhlo vrcholu v 15. a 16. století, kdy přijal roku 1491 papež Sixtus IV. Annu do římského kalendáře a v roce 1584 nařídil papež Řehoř XII. svátek sv. Anny slavit.
Anna je patronkou Florencie, Insbrucku a Neapole a lidé ji prosí za šťastný sňatek a manželství, za požehnání dětí, za šťastný porod a za svou si ji berou matky, vdovy, hospodyně, dělnice, domácí zaměstnanci, horníci, tkalci, soustružníci. Truhláři, mlynáři, kramáři, provazníci, krejčí, krajkáři, čeledíni a ještě mnozí další.
Anna je zobrazována jako důstojná žena v dlouhém přepásaném šatu, hlavu většinou pokrytou závojem. Někdy drží v ruce knihu, poukazující v tomto případě na starozákonní zaslíbení Mesiáše, občas také lilii jako poukaz na své neposkvrněné dítě. Nejčastějším atributem sv. Anny je však drobná postavička P.Marie.

 

Svatý  Václav (28. září)
Svatý Václav je jediný český světec, který je uveden i v generálním římském kalendáři. České jméno Václav je slovanského původu a znamená „více slavný“.
Václav byl příslušníkem třetí generace křesťanských Přemyslovců. Jeho dědečkem byl kníže Bořivoj I. a babičkou sv. Ludmila. Byl nejstarším synem knížete Vratislava I. a Drahomíry. Měl bratra Boleslava a Spytihněva, který však zemřel v mládí. Z jeho čtyř sester známe jménem jenom Přibyslavu.
Svatý Václav se stal knížetem, ale jeho odpůrci v čele s bratrem Boleslavem jej roku 929 nebo snad 935 ve Staré Boleslavi zavraždili. Ihned po smrti začali lidé svého knížete uctívat jako mučedníka. Světce z něho učinil sám Boleslav, který nechal jeho tělo po nějakém čase přenést tajně a v noci do Prahy. Zde je nechal pohřbít do kaple sv. Víta. Tím podle tehdejších zvyklostí provedl důležitý kanonizační akt, který se rovnal svatořečení. Koncem 10. století bylo Václavovo jméno pojato do seznamu svatých řezenské diecéze a první svatému Václavovi zasvěcený kostel byl postaven roku 972 v Proseku u Prahy. Václav se stává hlavním patronem českého národa i celého přemyslovského státu. Ve 13. století vzniká slavný a podmanivý svatováclavský chorál, který se stal středověkým ekvivalentem novodobé státní hymny.
Ještě více pozdvihl sv. Václava jeho velký ctitel císař Karel IV. Vlastnoručně o něm sepsal legendu, nechal bohatě vyzdobit jeho kapli v nově budované katedrále sv. Víta a učinil z ní duchovní střed celého státu. Tam odpočívaly i nově vyrobené korunovační klenoty. Královská koruna je od té doby zasvěcena sv. Václavu. Každý náš panovník ji měl od něho pouze dočasně propůjčenu a při korunovaci se zavazoval, že bude vykonavatelem světcovi vůle.
Pod Myslbekovou sochou sv. Václava na stejnojmenném náměstí v Praze se scházeli a scházejí věřící i bezvěrci. Bohužel je to vždy jen na krátký čas. Po všechny časy zůstal sv. Václav symbolem naší suverenity a svobody. Jeho postava vyniká svým duchovním obsahem natolik, že přerostla rámec církve a stala se symbolem celého národa a státu.

 

Svatý  Vojtěch (23. dubna)
Vojtěch patří k naprosto nejvýznamnějším postavám našich ranných dějin. Byl synem Slavníka, vévody zlických Slavníkovců, kteří sídlil na hradišti v Libici nad Cidlinou a byli nejvážnějšími konkurenty vládnoucích Přemyslovců. Oba soupeřící vladařské rody pojilo určité příbuzenství, patrně i Slavníkovec Vojtěch měl trochu přemyslovské krve.       Narodil se kolem roku 956 a poněvadž byl velmi nadaný, získal na svou dobu skvělé vzdělání. Po návratu ze studií pomáhal krátce Dětmarovi, od roku 973 prvnímu biskupu v Čechách. Po jeho smrti byl Vojtěch zvolen druhým pražským biskupem.
Vojtěchův boj o prohloubení duchovního života byl od začátku odsouzen k zániku. Nebyla vůle něco měnit, nikdo navíc nemá rád, když ho někdo zbytečně umravňuje. Když to Vojtěch zjistil, odešel raději s bratrem Radimem do Říma, kde oba vstoupili do kláštera. Po krátkém návratu zpět do Prahy, kam jej povolal kníže Boleslav II. Se vrací zpět do Říma. Do Prahy se již vrátit nemohl, protože mezitím nechal český kníže vyvraždit na Libici celý jeho rod, včetně nemluvňat. V den masakru, na svatého Václava roku 995, se cesta do vlasti Vojtěchovi definitivně uzavřela. Uchýlil se proto do Polska, odkud se vydával na misijní cesty. Při jedné z těchto cest byl někdejší pražský biskup Vojtěch spolu se svými druhy v Sambii 23. dubna 997 zavražděn. Úcta k němu se dostavila velice brzy – ovšemže v zahraničí. Již v polovině roku 999 byl Vojtěch na žádost Otty III. papežem Silvestrem II. kanonizován.
V roce 1039 uskutečnil kníže Břetislav I. válečnou výpravu do Polska a ve Hvězdně slavnostně vyzvedl nejen ostatky svatého Vojtěcha, ale i svatého Radima a Pěti slavných bratří. Kosterní pozůstatky byly uloženy na Pražském hradě.
Sv. Vojtěch je zobrazován vždy jako biskup s mitrou, berlou a knihou. Jeho hlavním individuálním atributem Vojtěchovým je veslo, jímž byl údajně nejdříve udeřen svými vrahy. Někdy i oštěp či kopí (nástroje mučení), popřípadě svazek šípů. Jindy také orel, který podle legendy hlídal jeho bezhlavé tělo. Často bývá zobrazován společně se sv. Prokopem. Oblíbený je výjev, jak sv. Vojtěch vyprošuje na Zelené Hoře české zemi déšť.
Sv. Vojtěch je patronem vinařů.

sv.anna
sv.anna sv.anna
sv.anna_2
sv.anna_2 sv.anna_2
sv.anna_3
sv.anna_3 sv.anna_3
sv.barbora
sv.barbora sv.barbora
sv.barbora_2
sv.barbora_2 sv.barbora_2
sv.barbora_3
sv.barbora_3 sv.barbora_3
sv.barbora_4
sv.barbora_4 sv.barbora_4
sv.barbora_5
sv.barbora_5 sv.barbora_5
sv.hubert
sv.hubert sv.hubert
sv.hubert_2
sv.hubert_2 sv.hubert_2
sv.hubert_3
sv.hubert_3 sv.hubert_3
sv.hubert_4
sv.hubert_4 sv.hubert_4
sv.hubert_5
sv.hubert_5 sv.hubert_5
sv.ivan
sv.ivan sv.ivan
sv.ivan_2
sv.ivan_2 sv.ivan_2
sv.ivan_3
sv.ivan_3 sv.ivan_3
sv.ivan_4
sv.ivan_4 sv.ivan_4
sv.krystof
sv.krystof sv.krystof
sv.krystof_2
sv.krystof_2 sv.krystof_2
sv.krystof_3
sv.krystof_3 sv.krystof_3
sv.urban
sv.urban sv.urban
sv.urban_2
sv.urban_2 sv.urban_2
sv.urban_3
sv.urban_3 sv.urban_3
sv.urban_4
sv.urban_4 sv.urban_4
sv.urban_5
sv.urban_5 sv.urban_5
sv.vclav
sv.vclav sv.vclav
sv.vclav_2
sv.vclav_2 sv.vclav_2
sv.vclav_3
sv.vclav_3 sv.vclav_3
sv.vclav_4
sv.vclav_4 sv.vclav_4
sv.vojtech
sv.vojtech sv.vojtech
sv.vojtech_2
sv.vojtech_2 sv.vojtech_2
sv.vojtech_3
sv.vojtech_3 sv.vojtech_3
sv.vojtech_4
sv.vojtech_4 sv.vojtech_4
sv.vojtech_5
sv.vojtech_5 sv.vojtech_5
sv.wolfgang
sv.wolfgang sv.wolfgang
sv.wolfgang_2
sv.wolfgang_2 sv.wolfgang_2
sv.wolfgang_3
sv.wolfgang_3 sv.wolfgang_3
sv_jan_krtitel
sv_jan_krtitel sv_jan_krtitel
sv_jan_krtitel_...
sv_jan_krtitel_2 sv_jan_krtitel_2
sv_jan_krtitel_...
sv_jan_krtitel_3 sv_jan_krtitel_3
sv_jan_krtitel_...
sv_jan_krtitel_4 sv_jan_krtitel_4
sv_jan_krtitel_...
sv_jan_krtitel_5 sv_jan_krtitel_5
sv_jan_krtitel_...
sv_jan_krtitel_6 sv_jan_krtitel_6
sv_jan_krtitel_...
sv_jan_krtitel_7 sv_jan_krtitel_7
sv_jan_krtitel_...
sv_jan_krtitel_8 sv_jan_krtitel_8
sv_jan_krtitel_...
sv_jan_krtitel_9 sv_jan_krtitel_9
sv_jan_krtitel_...
sv_jan_krtitel_10 sv_jan_krtitel_10
sv_jiri
sv_jiri sv_jiri
sv_jiri_2
sv_jiri_2 sv_jiri_2
sv_jiri_3
sv_jiri_3 sv_jiri_3
sv_jiri_4
sv_jiri_4 sv_jiri_4
sv_jiri_5
sv_jiri_5 sv_jiri_5

 
Czech English French German Italian Polish Russian Spanish
Obecní úřad Hnanice
mapka hnanice
tel., fax: 515 232 133
 podatelna@obechnanice.cz
alt alt
alt alt
mapový server
autobusové spojení
alt
blond1
Hlášení o pálení
199-banner
Přehled událostí
<<  Květen 2019  >>
 Po  Út  St  Čt  Pá  So  Ne 
    1  2  3  4  5
  6  7  8  9101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  
Anketa
Který název Hnanic se Vám více líbí?